O vyplakaném moři.
Jedna krásná, mladá dívka sušila na louce zalité sluncem prádlo. Byla holka moc nešťastná, smutná, protože její milý byl daleko ve službách vojny. Lidská moc chtěla moc a ještě víc a chtěla to za každou cenu. A tak za černými lesy a vodami bez mostů znělo řinčení zbraní, nářek raněných a ticho mrtvých.
Milá dívka trpělivě čekala na návrat svého hrdiny nebo aspoň na lístek od něj, ale zatím marně. Svými slzami skrápěla nejen bělostné košilky a spodničky, ale i blízké okolí. A protože byl její zármutek velký jako vzdálenost, která ji dělila od její lásky, bylo jejích slz jako kuliček na hroznu vína. Její slzičky padaly na zem, ale ta nechtěla tento zármutek přijmout. Postupně tak kapka splývala s kapkou až vytvořili malé vodní dílo :).
Mravenečkové, broučci, pavoučci a ostatní všeteční drobní tvorečkové, brzy objevili tuto zvláštnost. Ochutnali a s údivem zjistili, že se liší od běžných kapek rosy, kterými hasili žízeň. Voda byla totiž slaná a oni tak nevěděli před čím vlastně stojí. Až stará, moudrá vodoměrka, kterou kdysi proud zanesl až k Hamburku, jim prozradila, co se to před nimi rozprostírá za hladinu. „To je přeci moře, hlupáčkové, ale kde se vzalo tady to opravdu nevím“. „A k čemu takové moře je?“, ptali se obyvatelé hmyzí říše. „No, lidé se v něm koupou, potápí, okolo něj polehávají a hřejí se na sluníčku. Říkají tomu dovolená“. A tak si naši přátelé udělali prázdniny. Protože nejenom lidé si zaslouží odpočinek od každodenního shonu. Z běláska se stala plachetnice, do jeho křídel se opřel vítr a on brázdil hladinu s odvážnými mravenci v námořnických tričkách. Berušky se klouzaly po listu trávy jako na tobogánu až se jim tečky mazaly. Koníci si vyhřívali po koupeli na oblázcích svoje klouby, rozvrzané od věčného skákání. A chrobáci si zřídili v malé zátočině bahenní lázně. Zábava pokračovala až do večera, kdy přišli zahrát cvrčci a světlušky svítily k tanci.
Zpráva o slané vodě se po louce rychle roznesla a tak bylo živo u moře každý den.
Jednoho rána se přeci jenom dívka dočkala. Nejdříve viděla na horizontu jenom malou tečku, která postupně nabývala obrysy chrabrého mládence. Už poznávala jeho krok a viděla jak na ni s dálky vesele mává. Rázem bylo po pláči, snad až na pár slz radosti.
A jako zázrakem moře přestalo být slané. To radost ze shledání dvou lidí, kteří se mají rádi, jej proměnila. Bývalé slané svoji vláhu předávalo okolním rostlinkám a drobečkové hmyzí říše se pomalu vraceli ke svým každodenním povinnostem. A vzpomínali na panenčiny slzy a byli rádi. Neboť i oni, stejně jako lidé, jsou rádi, když slzy očistí smutkem ušpiněnou duši.
Věnováno ramínku mandlové panenky. „Bez Ty je Já nemožné“ (Jacobiho korespondece, 1785 a Martin Buber)