Momentálně
jsme na pracovním pobytu s plnou penzí u pana
Otty, majitele zeleného traktoru a “panství“
v oblasti Südtirol (Alto Adige), autonomní německy
mluvící oblasti na severu Itálie. Je to krásný
kus země. Sevřeno horskými masivy, jejichž vršky už bíle
svítí sněhem, se údolí zelená
sady a vinicemi. V podhůří vesnice a městečka s
malebnými jmény (Margreid, Kaltern, Kurtatsch,…),
kočičí dlažbou a se starými vysokými domy na
středověkém půdorysu. Uliční fasády svítí
muškáty v podzimním slunci, náměstí
u kostela dokonale upravené (samozřejmě s kašnou,
kavárnou a pomníkem padlým), že by se tu
klidně mohly točit epizody doktora z hor.
Že
je kraj zasvěcen vínu dokazuje původní odrůda jménem
Gewürztraminer, pro kterou se jezdí ze široka daleka.
No, hlavně jej vykupují “turistické vlny“
z Německa. Naše
dny se odehrávají v rutinním stereotypu v
závislosti na počasí. To je zatím více
než méně milostivé, a tak od pondělka do soboty, od
devíti ráno do sladkého zvuku zvonů v sedm
večer (se zmiňovanou polední přestávkou), češeme
jablka velké jak dvě pěsti či stříháme
hrozny tmavé a sladké jak božská ambrózie.
Moji
spolubojovníci jsou moc příjemní lidé.
Studenti psychologie a kunsthistorie, takže do Goldenů, Strarků či
Morgenduftů se míchají témata z klinické
psychologie nebo období baroka. Ona ta jednoduchá
manuální činnost má něco do sebe. Výborně
si pročistíte hlavu a promyslíte spoustu věcí
(například za co a jak nejlíp utratit peníze,
které ještě nemáte:). Navíc jste pořád
venku a všimnete si zdánlivých maličkostí,
třeba pohybu a času západu slunce. Nebo jakými
způsoby sadaři činí ze stromků dojné krávy.
Volné
neděle jsou zasvěceny výletům. Taková celodenní
túra na Roen (2116 m.n.m), což je skála hned za
Traminem, je opravdový prožiteček. Turistů málo,
neboť po pátečním a sobotním večeru na
Festplatzu, se jim do strmých kopců moc nechce. Ty
Herbstfesty jsou taky něco. Muži sundají pracovní
modré zástěry, kluci se oblečou do bílých
podkolenek a krátkých kožených šortek.
Dechovka vyhrává marše, při kterých se nedá
tancovat a u pečených kaštanů zapíjených
všudypřítomným vínem se dočkáte i
Škoda lásky v tirolské úpravě.
Ale
já mám stejně nejraději chvíle na balkoně, po
práci, v baboletním večeru, kdy na druhé
straně údolí svítí do šera “hofy“ a
nad obzorem vychází měsíc. Jo, a když fouká
teplý vítr a vím, že v rukách jsem
měl tunu jablek jsem totálně pokojný.A
čekám, až se ozve paní domu voláním
“kommt essen“ a bude podávat polévku devíti
barev. Po večeři může dojít i na Mensch, angäre dich
nicht (Člověče, nezlob se) nebo na lekci práce
s počítačem. Po hodině učení starého
člověka moderním zázrakům, navíc v němčině,
si připadám jako kandidát na řád trpělivosti. To
už je dopita i sklenice burčáku a je čas na požehnaný
a spravedlivý spánek, kdy se bude zdát ….třeba
o tom jak kopu studnu. Ale to už je jiný příběh.